Jen za pár dnů, přesně 4. října, odstartuje mezinárodní konferencí čtyřdenní maraton projektu Evropské dny handicapu (EDH). Ostravská Asociace TRIGON je celá potemnělá. Je hluboká noc. Jen v kanceláři ředitelky Olgy Rosenbergerové ještě svítí monitor počítače. „Musím ještě doladit ubytování našich i zahraničních účastníků, projít technické řešení a veškeré požadavky na slavnostní večer. Celý den jsem byla v jednom kole, až teď mám na to čas, stejně jako na rozhovor s vámi,“ směje se.
- Když se připravuje takováto mezinárodní akce, co se musí především?
Všechno musí šlapat. Hlavně potřebujete mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout. A tak je logické, že se dost často, hlavně ve finálové přípravné fázi, nedodržuje žádná pracovní doba, že se dělá v noci, o víkendech i svátcích. A když se toto všechno zvládá, když nechybí vzájemná důvěra, pak vše funguje jako po másle.
- Odborný program letošního 30. ročníku se opírá o témata, která ve společnosti skutečně rezonují. Proč jste konferenci i panely zaměřili právě na otázky související s duševním onemocněním?
Jak všichni víme, lidí s duševním onemocněním přibývá, zvláště po covidu. Ukazují nám to i statistiky. Také se mohou měnit příčiny nejrůznějších duševních problémů, příkladem jsou závislosti na mobilech a počítačích. Ve školách se řeší stále častěji identita dětí, často ovlivněná genderovou ideologií. Jsme na to vůbec připraveni? Co můžeme pro dobrý vývoj našich dětí více udělat? V prvním bloku konference se tímto tématem budou zabývat odborníci z oblasti vzdělávání, zdravotnictví a rodinné politiky. Ve druhé části navážeme na nejčastější a skutečně palčivé problémy dospělých lidí s duševním onemocněním, jakými jsou bydlení a práce. Zjednodušeně řečeno společně projdeme od dětství po dospělost v kontextu reformy psychiatrie. Zájem je obrovský, nejen ze strany odborné veřejnosti.
- Co podle vás momentálně nejvíc schází lidem s handicapem?
Jedním slovem nebo větou se to dá těžko vyjádřit. Ale zajímavé téma pro odbornou analýzu to tedy je. V Moravskoslezském kraji je systém sociálních služeb a podpory dobře nastaven. Z mého pohledu se musíme naučit méně „opečovávat“ a více vést k samostatnosti. Na národní úrovni je zapotřebí nastavit legislativu pro sociálně zdravotní pomezí a sociální podnikání. Například stále platíme zdravotní sestry, které pracují v multioborových týmech ze sociálních služeb. Málokterá zdravotní pojišťovna na to však slyší. Tady je také zapotřebí učinit zásadní a systémové změny.
- Proč mají Češi ke světu handicapovaných z jedné strany přezíravý vztah, z druhé mají tendenci tyto lidi podceňovat?
Nemám stejný názor, existuje spousta obětavých lidí, kteří pomáhají. A některé z nich letos opět oceníme Křišťálovým kamínkem. Samozřejmě téma handicapu už tak nezní ve společností jako na počátku 90. let. V době, kdy jsme pořádali první ročník EDH, tehdy ještě Česko-francouzské dny, rodiče chtěli zlepšit životní podmínky pro své zdravotně postižené děti a s obrovským nasazením hledali inspiraci v zahraniční. Jen si vzpomeňte, potkat postiženého na ulici bylo světlou výjimkou a téměř nemyslitelné. V dnešním světě ustupuje problematika handicapovaných poněkud do pozadí a do mnoha témat se promítají genderové otázky. Priority se mění a jsme to my, naše společnost, která si má jasně stanovit, co je důležité.
- Co je teď, pár dnů před zahájením EDH pro vás nejvíc určující?
Důkladná příprava a zdraví všech pozvaných řečníků.
- Těšíte se? Na koho nebo na co hlavně?
Těším se hodně! Chcete jména? Tak ta neprozradím, ale do Ostravy se sjede řada odborníků
a zajímavých hostů.
