Odborný program letošního 30. ročníku Evropských dnů handicapu přilákal do Ostravy více než 50 expertů z České republiky, Slovenska, Polska, Francie, Itálie, Holandska, Srbska a Lotyšska. Oslovila je možnost diskutovat a zamyslet se nad stavem a perspektivami dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a dospělých osob s duševním onemocněním. Neodmyslitelnou součástí, které doplnilo ústřední téma letošní konference (4. října 2022), byla rodinná politika a hodnoty soudobé společnosti. Bezprostředně po skončení zahajovací akce EDH jsme položili několik otázek moderátorovi prvního dne a přednášejícímu konference – MUDr. Jaroslavu Matýsovi ze Soukromé ambulance dětské a dorostové psychiatrie v Ostravě-Porubě.
- Začnu otázkou na momentální situaci v oblasti péče o lidi s duševním onemocněním. Opravdu začalo docházet během koronavirové pandemie k nárůstů těch, kteří mají výrazné psychické problémy a musejí vyhledávat odbornou pomoc?
Ano, je pravda, že se celkově výrazně zdramatizovala situace v oblasti duševních poruch, a to jak u dětí, tak u dospělých. Nárůst je zřetelný hlavně v tzv. době postcovidové. Psychika reaguje s jistou latencí po odeznění nejvyšší zátěže na přežití. Jedinec má zajištěné základní potřeby a vrátily se životní jistoty, dostal se z krizové situace. V takovémto období dochází k psychické reparaci, tedy rekonvalescenci. Ne všichni to samozřejmě zvládnou běžnými prostředky. Pro některé, paradoxně, se stane to, že „když už je po všem“, tak se rozsypou. To je ten dopad na psychiku.
- Čím si to vysvětlujete?
Jsem toho názoru, že se máme moc dobře a také je výrazně vyšší tlak na mentální výkon. Minimálně dvě poslední generace měly a mají dodnes období hojnosti a jsou v zásadě plně zajištěné téměř ve všem. Naše společnost je tak bohatá, že se skutečně postará o všechny. Ve srovnání s generacemi, které za války a po ní musely doslova bojovat o přežití, se dnešní prioritou stalo být v pohodě, dělat si, co mne baví, nebýt ve stresu a podobně. A právě to vedlo k tomu, že dnes chybí běžná psychická, ale i fyzická odolnost, stejně jako zarputilost postarat se o sebe či neochota strádat pro budoucnost. Rozmohlo se přesvědčení, že on to přece někdo udělá, zařídí, jen abychom já a moje děti byli v pohodě. Minulé generace chodily běžně do školy i za války, chodily na pole, do fabrik. Nevím vůbec o tom, že by mi někdo z pamětníků říkal, že za války nebo po ní, byly státní maturity, nebo že by se nezkoušelo. Prostě život šel normálně dál, lidé pracovali, děti chodily do školy… Jenom se všichni schovali, když se bombardovalo a střílelo. No, a po válce, tyto generace rodičů a dětí znovu vybudovaly Evropu, naši republiku a připravily základy současného velice slušného života a blahobytu. Dnes stačila pandemie a protiepidemická opatření, která v plné nahotě ukázala, jak nízko je mentální odolnost společnosti.
- Jistě, dnešní doba je ale přece úplně jiná.
Ano, je náročná ve smyslu dovedností a schopností. Dnes mají děti problém pochopit, že školní docházka je povinnost, zaměstnání. Mladí se hroutí před nebo po písemkách. Rodiče nemají odvahu vzít svým potomkům mobily, regulovat sociální sítě, přimět je k běžným domácím pracím a základní péči o společnou domácnost. Dokonce nejsou schopni je dostat do školy, protože děti dokáží jít doslova na hranu – až k vyhrůžkám sebevraždou, sebepoškozování, vydírání rodičů … Dokonce mám v ordinaci rodiny, kde školáci téměř týrají své rodiče a odmítají jakékoli povinnosti a pravidla v duchu, že přece má každý právo na vlastní názor!
- Co je podle vás nejvíc alarmující?
To, že se zásadně snižuje mentální a fyzická odolnost společnosti – rodičů i jejich dětí. Rodiče se bojí jít do výchovných konfliktů a rodinám často šéfují děti. Tím mám na mysli i „dospělé“ děti. Přemalovaly se v přírodě tisíce let ověřené principy k přežití smečky – společenství, struktury rodiny. Na tomto trendu se bohužel zásadně podílejí jak politici, některá média, s podporou různých druhů takzvaných spasitelů světa. Nejednou se nacházíme v době různých dotací, podpůrných opatření, kde se dotuje kde co. Stačí najít jakýkoliv handicap, znevýhodnění a podle mého názoru dochází až k těžké, společensky normativní hyperprotektivitě. Coby dětský psychiatr pracující v minulosti i s dospělými pacienty, jako lékař, který jezdil na záchrance více než 20 let, vidím, že touto bezbřehou spasitelskou hyperprotektivitou produkujeme sekundární sociální invalidizaci společnosti. Vidím to jak u dětí, tak u dospělých. V povědomí lidí se stalo téměř normou, že každý má na všechno nárok a právo, že zodpovědní jsou ti druzí, nejlépe stát, u dětí škola. Jistě, neplatí to u všech. Ale v ordinaci, a také mimo ni, je to velice markantní.
- Je pravda, že rapidně přibývá dětí závislých například na technologiích? Dá se s tím vůbec něco dělat?
Závislosti na elektronice, sociálních sítích, elektronických hrách jsem v ordinaci pozoroval minimálně dva roky před koronavirovou pandemií, během níž se ještě zvýraznila. Pro mne bylo až úsměvné, jak rodiče, politici, média horovali za to, aby děti konečně šly do školy, že jim chybí sociální kontakt. A když už do školy měly nastoupit, tak byl problém, protože odmítaly ráno vstávat, učit se, visely na mobilech, sociálních sítích a rodiče to výchovně nedokázali zastavit.
- Znáte recept na nápravu?
Je to jednoduché, ale zároveň složité, a to vzhledem k nastavení celé společnosti a dnešní generace. Chce to začít normálně žít a mentálně otužovat a posilovat naše děti, už od mala, chce to rozvíjet vlastnosti jako pracovitost, trpělivost, zodpovědnost za sebe a svá rozhodnutí, za rodinu, učit děti zvládat zátěž a nesnáze… Ale taky je potřeba mít základní respekt a slušnost k druhým a učit se sounáležitosti s druhými. Totéž ale platí i pro nás dospělé. K tomu bych jenom dodal, aby se rodiče i prarodiče nebáli děti učit dovednostem potřebným do života a aby se z nich nestali se „sluhové“ svých dcer a synů. V přírodě neznám jediný živočišný druh, kde by smečce vládla mláďata. Bez hierarchie a zodpovědnosti to prostě nejde.
- Kde a v čem vidíte řešení v připravované reformě psychiatrické péče?
Reforma psychiatrie, kterou jsem od začátku prosazoval také, měla směřovat k rozvoji dostupnosti pedopsychiatrické péče, na kterou navazuje komplex dalších služeb ve školství a v sociálních službách. Dětských a dorostových psychiatrů je extrémně málo. Nejméně ze všech lékařských odborností pro děti a dorost. Bohužel, reforma pedopsychiatrie se stočila podle mého názoru až do demontáže pedopsychiatrie pod heslem: Když bude dostatek sociálních a poradenských služeb, tak nebude potřeba tolika dětských psychiatrů. A koronavirová pandemie všem ukázala, jak mylná je tato představa. Každý vidí, jak jsme nenahraditelní, přetíženi, jak nestíháme, ale taky, jak se prohlubuje nedostatek dětských a dorostových psychiatrů. A politicky probíhá deklarace o „úspěšné reformě dětské psychiatrie“. Kdo z mladých lékařů by měl zájem o obor, který je neustále napadán z údajného poškozování dětí, z dopování dětí léky, zavírání dětí do nemocnic, dokonce mediálně – z týrání dětí s duševními poruchami v psychiatrických nemocnicích? V tomto ohledu je vlastně plno jiných, atraktivnějších, lékařských oborů, které lákají začínající lékaře. Tady spatřuji absolutní selhání ministerstva zdravotnictví, vedení Psychiatrické společnosti, Asociace dětské a dorostové psychiatrie, a to z pohledu absolutní pasivity ve veřejném mediálním prostoru.
- A náprava je možná?
Ano, je jednoduchá. Stačí se vrátit ke kořenům pedopsychiatrie, do lůna medicíny s kvalitní mediální kampaní a vytvořit podmínky pro lékaře tak, aby byla pedopsychiatrie atraktivním oborem, jak finančně, tak mediálně. Důležité je zajistit a právně zakotvit hierarchickou strukturu návazné péče pro naše pacienty, a to ve školství a v sociálních službách. V neposlední řadě je třeba nastavit přesný systém získávání a obhajoby odborných akreditací pro všechny subjekty poskytující služby pro děti s duševními poruchami. Akreditace pod společnou kuratelou ministerstev zdravotnictví, školství a sociálních věcí.
