Panel nazvaný Dostupné bydlení, který se uskutečnil 5. října 2022 v zasedacím sále Krajského úřadu MSK, se setkal s nebývalým zájmem odborné i laické veřejnosti. Realita současných možností lidí s fyzickým a duševním onemocněním získat vhodné bydlení není u nás totiž příznivá. A to nejen pokud jde o dostatek bytů. O tom, ale i o potřebných krocích, které je třeba udělat, jsme si povídali s Rostislavem Honusem, metodikem sociálních služeb na Magistrátu města Ostravy.
Termíny chráněné, podporované a sdílené bydlení jsou v souvislosti s českým systémem pomoci lidem s handicapem a zajištěním sociálních služeb a komunitní péče skloňovány v současné době snad ve všech pádech. Proč se zrovna tyto otázky dostávají do popředí?
Příčin je myslím více. První z nich je spojitost s reformou psychiatrické péče a rušením lůžek v psychiatrických nemocnicích. Jedním z cílů je omezit dlouhodobé hospitalizace, za nimiž se skrývá prostý fakt, že ti lidé jednoduše nemají kam jít. Další rovinu tvoří všeobecný trend takzvané deinstitucionalizace.
Co to znamená?
Jde o to, že každý člověk s handicapem má přirozenou potřebu žít samostatně v přirozeném prostředí. Ústavní péče a pobytové sociální služby jsou nepřirozené – institucionální. Ve společnosti pochopitelně vždy najdeme určité procento lidí, kteří pobytovou službu s nepřetržitou péčí potřebovat budou. Řada osob se zdravotním omezením však může s terénní podporou žít samostatně. Z ekonomického hlediska je pobytová péče nejdražší možné řešení. Vzhledem k dlouhodobému stárnutí populace nebude možné utáhnout financování dalších kapacit. I z tohoto důvodu podporuje město Ostrava dostupnost terénních služeb, sdílenou a komunitní péči a v neposlední řadě nemohu nezmínit velmi důležitou roli dobrovolníků.
Co je v této oblasti v tuto chvíli nejdůležitější?
Zásadní je dostatek dostupných bezbariérových bytů. A ty chybí! Učíme se také více pracovat s individuálními potřebami a životními příběhy klientů. Každý z nich je jedinečný, každý má přirozeně jiné potřeby a preference.
Kde to podle vás nejvíc „skřípe“?
Změnit se musí například mentální nastavení společnosti typu: „Maminka se už o sebe nedokáže postarat, podáme tedy žádost do domova pro seniory…“. Další problémy, které řešíme, jsou systémové. Ti, kteří potřebují zvýšenou podporu v domácím prostředí, finančně nedosáhnou na potřebný rozsah terénní péče. I proto hovoříme o sdílené péči a dalších modelech. Pak je to rovněž nedostatečná diferenciace příspěvků na péči a tak dále. Je toho ještě spousta, co je třeba udělat. Společnost se mění a stát reaguje vždy s určitým zpožděním.
Během diskuze nejednou zaznělo, že v Česku schází zákon o dostupném bydlení a novelizace zákona o sociálních službách. Opravdu je legislativa v této oblasti tak zásadní?
Ano je, protože určuje rámec, ve kterém se pak sociální a zdravotní služby pohybují. Některé problémy bohužel v tuto chvíli bez požadovaných legislativních změn nemají řešení. Příkladů jsme slyšeli v příspěvcích přednášejících celou řadu. Pro pracovníky v neziskových organizacích, v sociálních službách je to často frustrující. Jste blízko silných životních příběhů a víte, že by stačilo málo, aby… Jenže narazíte na systém a ten vás a vaše klienty prostě „nepustí“.
V čem tedy vidíte optimální cestu ke zlepšení dostupnosti bydlení?
Znám hodně skvělých lidí v pomáhajících profesích, kteří se přes všechna omezení snaží najít neotřelá, nová řešení. Kromě legislativy, financí a nedostatku bytů je potřebné měnit zaběhnuté modely myšlení a hledat nové cesty. Na panelu jsme slyšeli několik klíčových slov: individuální přístup, sdílené bydlení, sdílená péče, komunitní péče. Ačkoli výzvy nemají jednoduchá řešení, několikrát zaznělo slovo: naděje. Mám radost, že si lidé v sociálních službách přes všechny překážky a problémy dokáží uchovat právě tu naději a optimismus, že to nevzdávají.
Dopovězte prosím: Dostupné bydlení v Česku…
…je a bude jednou z největších celospolečenských výzev polistopadové historie České republiky.
