Rubriky
Nezařazené Novinky

Připadá mi, že problematika zdravotně postižených ustupuje do pozadí, říká Olga Rosenbergerová

Minulý rok byl v mnohém překvapivý, turbulentní a úplně jiný než ty předcházející. Ředitelka Asociace TRIGON Olga Rosenbergerová se nezastavila a podle svých kolegů i spolupracovníků dosáhla několika významných úspěchů. Jak říká, nebylo vůbec snadné projít posledními dvanácti měsíci bez pomyslných šrámů. Ale přiznává, že krizové situace ji pokaždé posouvají dál a motivují k dalším aktivitám.  

  • Vysoce hodnoceným projektem, zejména odbornou veřejností, byla tradiční akce EDH (Evropské dny handicapu). Čím si to vysvětlujete že Evropské dny handicapu dokáží rok co rok opětovně rozviřovat palčivá témata současnosti?

Je to hlavně díky otevřené komunikaci, na EDH pojmenováváme věci tak, jak jsou. Oponent v diskuzích není nepřítel. Mimochodem, s tím se často setkávám na některých jiných akcích. Stále mě překvapuje, když jedinci s jiným pohledem na danou situaci nebo problém nedokážou konstruktivně argumentovat, a pak doma u počítače hledají podporovatele svého názoru v bublině sociálních sítí. Naštěstí je pořád většina odborníků, která vnímá tříbení názorů jako jedinou cestu k pravdě.   

  • Co další projekty, pod nimiž je váš „podpis“? Kterou akci byste vybrala jako nejvýznamnější pro nestátní neziskový sektor? Pro lidi s handicapy a zdravotním postižením?

Jednoznačně to je propojování zdravotních a sociálních služeb. Neziskový sektor v daném kontextu vnímám jako jeden ze zástupců soukromého sektoru. Například v případě sociálních služeb pracuje na zakázku státu. Je dodavatelem služeb, které už stát není schopen zajistit. Letos se nám například podařilo připravit k provozu středisko psychosociální pomoci. K jeho otevření dojde začátkem roku 2024. Péči lidem s duševním onemocněním budou zajišťovat psycholog, psychiatrická setra a sociální pracovníci podle individuálních potřeb. To vše na jednom místě přímo v centru Ostravy.

  • Jste velmi aktivní v mnoha celostátních, krajských a městských expertních a poradních organizacích. Co považujete aktuálně za téma číslo jedna nezbytné k řešení?

Je toho trochu víc, co potřebuje systémové řešení. Například zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V současné době se připravuje zákon o sociálním podnikání. Určitě důležité je legislativně ukotvit fungování sociálních podniků, které u nás existují již řadu let. Chybí mi však komplexní pohled na trh práce, který zaměstnává lidi se zdravotním postižením v různých formách. Inspirativní systémové řešení nabízí například Francie.

  • V čem konkrétně?

Rozlišují tři druhy podniků definované podle schopností a možného výkonu zaměstnanců se zdravotním postižením. Od toho se odvíjí i financování. U prvních dvou forem jde podpora státu přímo zaměstnanci a zaměstnavatel doplácí jen určitou část do výše minimální mzdy, navíc podnik dostává i poměrnou část peněz na provoz. Nejvyšší forma, kterou je sociální podnik má příjmy pouze z podnikání. Nastavená a propracovaná pravidla efektivně eliminují z financování nepoctivé zaměstnavatele a motivují osoby zdravotně postižené k práci.

  • A jak to funguje u nás?

U nás se ze státního rozpočtu, v případě 50procentního podílu zaměstnanců se zdravotním postižením, vyplácí stále snižující se příspěvek na vymezená chráněná pracovní místa. Chybí garance jistého příspěvku ve vztahu k rostoucí minimální mzdě. Bez jistoty výše spolufinancování se pak obtížně aktualizuje podnikatelský plán stanovený na konkrétní počet zaměstnanců se zdravotním postižením, například v pohostinství. Vzhledem k omezenému výkonu těchto osob je stále těžší udržet stávající chráněná místa. A takto bych mohla pokračovat i v případě zprostředkování zaměstnání skrze podporované zaměstnávání a přípravy na práci v rámci pracovních rehabilitací. Chybí propojenost jednotlivých forem přípravy i zaměstnávání zdravotně postižených. Je to citlivé a široké téma, které nelze shrnou do jednoho odstavce, do krátké odpovědi. Podle mne je zapotřebí se právě tomuto tématu co nejdříve a především komplexně věnovat. Navíc jsem přesvědčena, že změny jsou možné i bez navýšení peněz ze státního rozpočtu.

  • Které návrhy nesnesou podle vás odkladu?

Co nesnese odkladu, ale nevím, zda se připravuje návrhové řešení, je sjednocení podmínek financování sociálních služeb pro všechny kraje. Lze přitom využít dobré praxe v Moravskoslezském kraji, který postupně snižuje rozdíly financování stejných druhů sociálních služeb. Jde o to, že organizace registrované v základní v síti sociálních služeb v době přijetí zákona o sociálních službách dostávají přes kraje z mandatorních výdajů státu vyšší dotace než ty, které vstoupily do systému později. Chápu, že je těžké někomu peníze vzít. Kraje definují síť služeb, nedochází k nahodilému rozšiřování a je možné postupně financování narovnat.

  • V jakém stavu je nový zákon sociálních pracovníků a potřeba narovnání ohodnocení jejich práce?

Se sjednocením podmínek financování sociálních služeb úzce souvisí i příprava nového profesního zákona, na který se ptáte. V současné době existují tři verze platových nebo mzdových tabulek pro státní a soukromý sektor. To znamená, že sociální pracovníci jsou různě odměňování, navzdory tomu, že vykonávají stejnou práci. Tento nesoulad se pak promítá i do celkových příjmů poskytovatelů.

  • Která z projednávaných a diskutovaných platforem současnosti vás osobně emočně zasáhla?

Emočně mě může zasáhnout jen lidská hloupost a nepoctivost. Samozřejmě slova a hodnoty v dnešní společnosti ztrácejí svůj původní obsah. Co bylo slušností, už slušností být nemusí. Nicméně jsem se pozastavila nad úporným prosazováním Instanbulské úmluvy. Určité skupiny ji prezentovaly jako důležitý dokument, který přispěje k řešení násilí na ženách. Kdo by proti tomu něco namítal? K odkrytí podstaty přispěla konference pořádaná Jiřím Oberfalzerem, místopředsedou Senátu ČR, na které se odborníci shodli, že nejde jen o ženy, ale zejména
o genderovou ideologii.

  • Istanbulská úmluva přece deklaruje, že bude chránit ženy.

Ano, ale zároveň přiznává, že ženou může být cokoliv. Na rozdíl od pojmu pohlaví termín gender implikuje sociální role. Státy, které k ratifikaci již přistoupily nyní řeší zprávy nadnárodního orgánu GREVIO, který dohlíží nad plněním úmluvy. Kritika GREVIA však nesouvisí s násilím, ale s genderem. Násilí na ženách v ČR řeší naše zákony již dlouhou dobu. Řeknu to na rovinu, jsem ráda, že k ratifikaci úmluvy prozatím nedošlo.  

  • Co vás doslova vytáčí a nechápete, proč se hledají důvody, že něco nejde?

Proces transpozic směrnic z EU, kdy jsme často, jak se říká, papežštější než papež a do zákonů se nám dostávají restrikce, které jsou pro naši zemi stále více svazující. Vzpomeňte si jen na poslední novelu zákoníku práce.

  • Vše nebývá ale vždy zalité sluncem.

Jistě, sama tvrdím, že překážky v životě mohou být pozitivní, posilující, nutí nás k přemýšlení, kterou cestou se dále vydat.

  • Jakou radu byste chtěla předat ostatním, kteří se pohybují ve stejné oblasti jako vy, aby zvládli každý karambol?

Nepanikařit a používat zdravý selský rozum.

  • Tvrdíte, že je nutná změna přístupu k práci jako takové a způsobu jejího vykonávání, ale i změna ve vztahu k ostatním. Vzdalujeme se vzájemně?

Dnešní svět vylučuje ze svého společenství všechny, kteří nesdílejí jeho názory. Vzpomeňme si na covid a vyloučení neočkovaných, hon na tzv. dezinformátory nebo manipulativní obviňování levicových ideologů z historických „deliktů“. S tím souvisí i vytěsňování tradičního principu autority, poslušnosti a hierarchie. Vždyť i minimální slušnost otevřít ženě dveře nebo ji pomoci do kabátu je vnímána jako omezující tradice.

  • Když hovoříme o změnách, jsme na ně připraveni?

Otázka zní: chceme je? Nebo nám stačí plout po povrchu a řešit předvídatelné problémy jen v krátkodobém horizontu?

  • Mohu se ještě na něco zeptat? Změnil se pohled v Česku na lidi se zdravotním postižením? Máme důvod k optimismu?

Připadá mi, že problematika zdravotně postižených ustupuje do pozadí. Často se používá pojem zranitelné skupiny, ale kdo do této skupiny patří? Seznam se rozšiřuje. Významný představitel jedné celostátní organizace si postěžoval, že v pracovní skupině pro osoby se zdravotním postižením byl jediným zástupcem jejich zájmů. Ostatními členy byli zástupci LGBT atd. Naopak můžeme sledovat, jak pomáhají občané při veřejných sbírkách konkrétním případům, a to mě naplňuje optimismem.

  • A je jiné i vnímání organizací, které takovým lidem poskytují pomoc a širokou nabídku služeb?

Nabídku služeb koordinují kraje, a to je v pořádku. Chybí mi však efektivní vyhodnocování kvality služeb a zveřejňování výsledků tak, aby si klienti mohli vybrat to nejlepší. To se neděje ani ve zdravotnictví, které má k dispozici relevantní statistické údaje.

  • Nemáte ráda prognózy, jste opatrná. Přesto, zkuste nastínit základní předpověď na rok 2024, co můžeme očekávat?

Žádnou předpověď ode mne neuslyšíte ani teď, ale mám jedno přání, které nás nic nebude stát. V návaznosti na současný vývoj ve společnosti si přeji, abychom k sobě byli upřímnější, slušnější a více se dívali na ostatní než na sebe.

PODPORUJÍ NÁS